Gravitace

Míváte někdy problémy s kyslíkem? To Sandra Bullock alias doktorka Ryan Stone ho má vždycky dostatek (i když naoko ne), a to ať už na akrobatické šplhání a skákání ve vesmíru při zásobě 1% nebo skafandrovou svlíkačku pod vodou tady dole na Zemi... Ne, tak jízlivost asi není úplně na místě, chápu, že tenhle Cuarónův sci-fi svět má svoje vlastní pravidla, ale na druhou stranu se dost odkazuje na ten náš (reálný), takže si o tohle škádlivé rýpnutí docela koleduje (a nemyslím si, že bych byl zase takový hnidopich, když jakože pomíjím ten pro pánské publikum nastrčený doktorčin „úbor“ či zajímavost, že Američance dělá problém číst čínské znaky, zatímco azbuku ovládá s přehledem, u takových detailů jsem se jen pousmál). Avšak dost už bylo popichování, Gravitace vznikla kvůli něčemu jinému. Jednak, aby ohromovala publikum svým podmanivým vizuálem a výbornou technickou stránkou (s čímž souvisí i již ten zmíněný režisérův vlastní svět), a druhak proto, že se má divák zcela ztotožnit s hlavní hrdinkou, maximálně jí fandit a alespoň vzdáleně pociťovat to, co ona (tísnivý, opravdu nepříjemný pocit mixu zoufalství, dusna, bezmoci, závratě a strachu). A nutno přiznat, že právě kvůli tomuhle stojí za to na Gravitaci kouknout. Hodnotím slušnými 4*. (20.04.2014)

Člověk versus Příroda/Vesmír. To, na co J.C. Chandor ve svém snímku Vše je ztraceno nepotřebuje téměř ani jedno slovo a úplně si vystačí s pouhou silou obrazů, Alfonso Cuarón musí přece jen trochu víc popisovat slovy. A to se Gravitace paradoxně odehrává v otevřeném vesmíru, ne na pouhém otevřeném moři. Vizuálně asi krásnější než Chandorův film, prožitkem a sdělením ovšem neskonale vzdálenější. A to raději nemluvím o přírodních zákonech, ty v Cuarónově alternativním sci-fi místy asi neplatí... A z čeho v Hollywoodu vyrábějí ty nezničitelné skafandry, co přežijí i výbuch kosmické stanice? Tuhle technologii by rozhodně měli poskytnout NASA. PS: Fenomén západní emancipace nemilosrdně drtí všechny mužské hrdiny a nechává přežít jen silnou ženu. (08.01.2014)

Gravitace je bezesporu okouzlujícím způsobem filmařsky ozvláštňující, nicméně děje se tak jen v mantinelech hollywoodských tradic. Za prvé se styl s ubíhajícími minutami čím dál výrazněji podřizuje vyprávění, za druhé změna standardního užití určitých prostředků (potlačení střihu) znamená nakonec vždy jen posílení a/nebo rozšíření funkcí prostředků jiných (mizanscéna, zvuk), aby stabilita hollywoodského klasicismu zůstala zachována. To však nic nemění na tom, že je to vynikající film. Více a detailněji viz Douglasovy poznámky. (05.10.2013)

V jistém smyslu se při sledování Gravitace nelze ubránit srovnávání s Nolanovým Počátkem, protože i tady mají neskutečně efekt(iv)ní vizuální a experimentální orgie v jádru prostinký příběh, který jsme v jedné a té samé inkarnaci viděli snad milionkrát a který – na rozdíl od takového Avataru – není jen spouštěčem a povrchním odůvodněním hezkého pozlátka, ale naopak styl filmu přímo diktuje. A tak zatímco v Počátku můžeme komplikované vrstvení realit vnímat jako trefné ztvárnění způsobu, jakým člověk uniká před pocitem ztráty a zdrcující viny, v Gravitaci sledujeme klasicky vystavěnou dějovou linku o překonávání deprese, která je zde zobrazena doslova jako chaotické vakuum vesmíru, v němž nic živého nemá šanci na přežití a kde lze jen dočasně, bezcílně a bez kontroly plynout z místa na místo, ponechán na pospas vnějším vlivům, s minimální možností reagovat a skoro nikdy konat. Nemůžu si pomoct, já tyhle nové interpretace starých konfliktů a jejich překládání do nebývalých (a doslovně nevysvětlovaných) vizuálních podob prostě žeru. (21.04.2014)

GRAVITACE je precizní film, kterému z hlediska požadavků na klasické hollywoodské vyprávění nelze nic vytknout. Velkou roli v přijetí ovšem vedle vysokého horizontu očekávání sehrává i znalost Cuarónovy předchozí tvorby a survival subžánru. Při zasazení snímku do těchto dvou poetických tradic se o míře ozvláštnění dá polemizovat, což dělám v posledním příspěvku makro-recenze. Po druhém zhlédnutí si stojím za tím, že i navzdory opojnosti úvodního záběru-sekvence a "imerzivnosti" posledního aktu je tento vyhepovaný projekt v mnoha ohledech zcela konvenční, o čemž jsem se rozepsal v článku o funkcích a motivech dlouhých záběrů v Cuarónově (a z velké části i Lubezkiho) filmografii. Ok, při vnímání snímku v jiných poetických tradicích (IMAXový dokument a narativní fikce) je člověk na konec nucen změnit své hodnocení, i když původní výtky zůstávají. Přiměla mě k tomu až referenční BD edice. (06.10.2013)